Novodobé Amazonky

Kdo přežije - alias The Survivor, je jediná televizní reality show, kterou jsem schopna sledovat. Ba co víc, hodně se při ní bavím! Fascinuje mě sledovat různorodou skupinku, která musí spolu jak existovat, tak mezi sebou bojovat. Vždycky se tam kujou pikle, vytvářejí a zanikají různá spojenectví, dávají a porušují sliby, až nakonec zůstane jeden vítěz - ten, který dokázal každého přelstít a přitom si nenadělat smrtelné nepřátele.

Ovšem to, co nám předvádějí soutěžící z The Surviror AMAZONIA nemá obdoby. Pravda, je to už 10 let starý pořad, ale já (a nejspíš ani vy) jsem ho dosud nikdy neviděla.

A co je na této sérii tak výjimečného? Jednoduše to, že dva kmeny, které mezi sebou mají soutěžit, byly na začátku rozděleny na muže a ženy, což v dosavadní historii soutěže zatím nebylo. A v tom spočívá ten vtip - nevěřili byste, co jsou ženy, ponechané uprostřed nepřístupné džungle samy na sebe - napáchat!

Začneme třeba tím, že nejdřív se jim nedařilo ani odvázat loďku od mola, takže chlapi, kteří již začali podle mapy hledat svoje tábořiště, již mezitím na své pramici odpádlovali dost daleko po proudu.

Nějakým zázrakem se těm 8 ženským povedlo najít podle mapy určené stanoviště - a začala zábava! Místo toho, aby si sehnaly nějaké dřevo a palmové listí na přístřešek, začaly spekulovat, kdo s kým a proti komu. 

Mladší ženy se ihned trhly a jedna z nich vyhlásila, že se přece nebudou kamarádit s těmi starými blbkami a utvoří spolu spojenectví sexy dívek. Nezapomněla zdůraznit, že ona je modelka a živí se svým vzhledem.

V táboře byly i prvotní zásoby - manioková mouka a 25 l pitné vody. Ta ovšem skončila hned druhý den jako vyvářka prádla, protože (podržte se!!!) po první noci, strávené na zemi v džungli, ženské usoudily, že jim PÁCHNOU KALHOTKY A JE NUTNÉ JE VYVAŘIT! Takže vzaly kotlík a prdly do něj tu pitnou vodu a začaly postupně vyvařovat veškeré spodní prádlo. Jo, abych nezapomněla, rozdělat oheň jim trvalo 6 HODIN (chlapskému kmeni se to povedlo během prvních 5 minut v táboře).

Důkladné praní jim ovšem zabralo celý den, takže večer zjistily, že nemají zásoby žádného pořádného jídla, žádnou pitnou vodu a ani věci na postavení přístřešku.

Druhý den ráno usoudily, že si asi opravdu musejí sehnat nějaké zásoby a postavit skrýš před hmyzem a pavouky. Tak začaly naoko pracovat, ale žádná z nich se nepřetrhla, takže chýši neměly ani po 7 dnech, strávených v neúprosné džungli.

Ale! V soutěži o odměnu získaly veledůležité mýdlo a šampony a kartáče, takže se ihned začaly drhnout - uprostřed Amazonky, obklopené hejnem dravých piraní, mydlily se a drhly, aby byly čisté a voňavé. Takto vykoupané si opět lehly na zem, jelikož nebyla žádná chýše, do které by se uložily.

Pojem AMAZONKA v jejich podání získal zcela nový význam. Původně jsem si myslela, že je to udatná žena z pralesa, která si umí nachytat ryby, rozdělat oheň, dokáže si postavit přístřesí v džungli a ubránit se útoku krokodýla.

Nová Amazonka je dívka, která neumí najít dřevo na oheň, ani když do něj vrazí hlavou. Neví, co je manioková mouka a netuší, k čemu se používá. Nedokáže pochopit, že zásoby pitné vody nejsou určené k praní kalhotek. Znečišťuje řeku Amazonku pomocí chemických přísad v mýdlech a šamponech. Neví, že ryby se dají chytat pouze na návnadu. Neumí rozdělat oheň a když se jí to náhodou povede, zapomene ho hlídat a zase jí zhasne. Neví, jak si postavit přístřešek na noc a tak ji překvapí tropický liják a ona bezmocně mokne.

Takto jsem se zabávala na milých novodobých Amazonkách několik dní. Jedné z nich se najednou udělalo hodně špatně, svíjela se v mučivých bolestech, točila se jí hlava a ztrácela rovnováhu. Prosila, aby ji ostatní vyřadily, ale nestalo se tak. Proto jenom tak ležela a celé dny podřimovala a dávala všem ostentativně najevo, jak je vysílená, zubožená a slabá.

Ovšem, co se nestalo! Hra se otočila a kmeny se musely promíchat - to znamená, že v každém kmeni již byly i ženy i muži. A milá nemocná Amazonka, jen co zahlédla prvního chlapa, jakoby zázrakem vyskočila na rovné nohy, nahodila filmový úsměv a začala celá jen zářit! Vrhla se nově příchozímu rovnou do náruče, odkud nevylezla další 4 dny. A pak na kameru sebevědomě prohlásila, že teď už jí nic není a vůbec nechápe, co to s ní bylo. Aleluja! It's raining men...

Ne, že by mezi muži také nebyli zábavní tvorové - např. takový stařeček Roger - neústupný, paličatý, arogantní, šovinistický, namyšlený, do sebe zahleděný, egoistický (těch přívlastků bych asi našla i více, ale tohle docela stačí). Tak tento děda-vševěda sebevědomě prohlásil, že po sloučení všech soutěžících do jednoho kmene budou postupně vylučovat všechny ženské, protože co ty blbky dělají v takové soutěži, vždyť chudinky nemají žádnou šanci. Tuto soutěž může vyhrát pouze opravdový muž a takový je tam pouze jeden - on sám.

Natřásal si své prošedivělé peří a masíroval nebetyčné ego - a nakonec zjistil, že první, koho vyloučili - je on sám! Ten výraz v jeho obličeji byl nepopsatelný, absolutně nedokázal uvěřit tomu, že ho někdo porazil! Někdo - to musely být ty chuděrky, protože samotní chlapi proti němu neměli dostatek hlasů, takže je ty ženský musely a zmanipulovat. Samozřejmě, že tato událost jeho názor na ženy jako takové nezlepšila.

Ale soutěž jede dál a kdo byl vyloučen naposledy? Dave - taková mladá obdoba Rogera, jeho věrný spojenec a kamarád. Protože podcenil ženskou sílu, tak letěl jako kolibřík. 

A co z toho všeho nakonec plyne? Ženská nemusí umět rozdělat oheň, postavit chýši či nalovit ryby - to všechno pro ni udělají chlapi. A jaká je za to čeká odměna? No přece vyhazov ze soutěže!

Takže milé Amazonky - hodně štěstí...

Kníže vs. Zeman podruhé

Zítra to zase vypukne a příznivci jednoho či druhého kandidáta se navzájem častují už nejenom vtipnými přívlastky, ale i hrubšími výrazy. Je zajímavé, jak jsou tyto dva tábory naprosto nesmiřitelné a nepřátelské. Připomíná mi to nějakou hodně agresivní středověkou bitvu, nebo supermoderní videohru bez pravidel, kde je všechno povoleno.

Nejzajímavější jsou ovšem statistiky, kde to vychází tak půl na půl. Jenom Bůh ví, jak to nakonec všechno dopadne. Já vás tady nebudu obtěžovat tím, komu z nich fandím, ale zase vás chci nalákat na něco vtipného, co se na tak vážnou věc, jako je volba prezidenta, dívá s potřebným nadhledem.

Objevila jsem toto video, kde dostává zabrat jak kníže, tak Zeman a vítězem vlastně není nikdo, je to celé opravdu jenom pro zasmání.

Prezidentský duel tak trochu jinak

Proč je drtivá většina šéfkuchařů mužského pohlaví?

Znáte to staré přísloví, které dělá z domácí kuchyně výsostně ženské území. A vsadím se, že na většině zeměkoule je to právě žena, která se stará o rodinné vaření. Tak proč je 90% šéfkuchařů v restauracích mužského pohlaví?

Žena má vaření pro rodinu prostě v genech. Již od dob lovců mamutů to byly právě ženy, které čekaly v jeskyni na úlovek, aby ho pak připravily a nakrmily celou tlupu. Ještě i dnes, ve 21.století je žena, která nevaří pro svého muže a děti jednoduše "divná". Nebo rovnou líná, či neschopná.

Žijeme ve zlaté "éře šéfkuchařů". Vysoká gastronomie a vedení restaurací se stalo vyloženě módní a vysoce prestižní záležitostí, dost zajímavou na to, aby si zasloužila vlastní pořady v televizi. Mimochodem, účastníci těchto pořadů se okamžitě stávají celosvětovými celebritami. Možná proto je to tak populární mezi muži. Ti kromě kreativního vaření a vedení podřízených velmi rádi masírují své ego tím, že jednoduše ŠÉFUJÍ. Mají potřebu sami vytvořit menu restaurace, určovat, co se u nich bude jíst a co ne a řvát na své kolegy.

 

Nebo je to všechno jinak?

Proč je tedy vedení restaurací vyloženě mužskou doménou? Pojďme se na to podívat zblízka. Hodně šéfkuchařů velí své vlastní restauraci. To znamená, že si museli sehnat sponzory (obvykle někde na golfu nebo u partičky pokru - to tvrdí jistá americká šéfkuchařka). Nebo si peníze prostě půjčili v bance a ruku na srdce, chlap dostane úvěr na podnikání snáze, než žena, byť by byla sebelepší kuchařka.

Dalším problémem je samotné šéfování a vedení restaurace. Osamělý kuchař vést restauraci nemůže, potřebuje další pomocníky a samozřejmě personál na obsluhu. Jen silná osobnost, která si umí vydobýt respekt, může velit armádě personálu - a to dokáže jen málokterá žena.

Žena je srdcem celé rodiny, obvykle na ní zůstává i péče o děti - a to je neslučitelné s dlouhými směnami, které jsou při vedení restaurace nutné. Šéfkuchař ve své kuchyni tráví nejvíc času ze všech, obvykle 5-6 dní v týdnu, 14-16 hodin denně. Navíc spousta dobrých restaurací má otevřeno hluboko do noci a hosté vyžadují vysokou úroveň jídel nejen v poledne, ale i o půlnoci.

Špičkové vaření je nesmírně těžká práce, jak fyzicky, tak psychicky. Kdo to nezažil, neuvěří. Dlouhé hodiny musíte stát u rozpálené plotny, vařit množství jídel, sledovat objednávky a včas na ně reagovat a přitom ještě usměrňovat kolegy a starat se o hladký chod kuchyně i obsluhy. Velice často zde vzniká ohromný tlak - restaurace je přeplněná, hosté si stěžují, vy se říznete a popálíte na ruce, ale nemáte čas si to ošetřit, personál plete objednávky, do toho vám chybí nějaké potřebné ingredience... A to všechno se opakuje každý den, celý rok. 

To všechno může být pro ženu hodně těžké, je tu ale ještě další věc. Profesionální vaření je jako uzavřený pánský klub. Málokdo ze světových šéfkuchařů respektuje ženu jako seberovnou kolegyni. Je téměř nemožné se mezi ně dostat a svoje místo také obhájit.

 

A co na to samotní muži?

Francouzský šéfkuchař Fernand Point řekl v padesátých letech minulého století: "Jenom muži prokážou dostatek nadšení, techniky a disciplíny, potřebných na to, aby se z pouhého vaření stalo umění." Jinými slovy, tento pán tvrdí, že ženy nedokážou dělat umění. Zní to dost zpátečnicky, jako kdysi velmi dávno, kdy ženy nesměly studovat, či dělat cokoliv kreativního. Ženský prostě mozek není tak sofistikovaný, tak proč holčičko nejdeš domů a nehraješ si s panenkami? Bohužel i dnes, v tak pokročilé a moderní době se na světe najde množství mužů se stejným názorem.

A tohle je vyjádření Jezebel Sadie Stein, americké kuchařky: "Vystudovala jsem prestižní Culinary School a nějakou dobu jsem pracovala v biznisu. Ale ten sexizmus je opravdu neuvěřitelný. Jednou jsem šla na pracovní pohovor - ucházela jsem se o místo Sous Chef. Ale bylo mi řečeno, že ještě nikdy ženu nezaměstnávali, takže mě dají pouze na čekací listinu. Odmítla jsem."

Další Američanka, která si nepřála zveřejnit své jméno, říká: "Mám za sebou studium na CIA (Culinary Institute of America). Již na škole jsem zažila sexizmus přímo od profesorů. Jeden z nich mi řekl, že ženy jsou lepší při přípravě pečiva, protože mají studené ruce a také jsou lepší food stylistky, protože více dbají na kombinaci barev. Ale prý když je žena šéfkuchařka, jejím jediným cílem je nakrmit hosty, kdežto chlap to bere jako výzvu k prokázání svých úžasných schopností (které každé ženě jednoduše chybí). Když jsem nastoupila do práce, bylo to ještě horší. Byla jsem čistě v mužském kolektivu a když jsem se nesmála na sprostých vtipech, začali mi říkat "upjatá mrcha". A co dělám dnes? Už se profesionálním vařením neživím, stejně jako většina mých kolegyň z insitutu.

Podle magazínu New Yorker je to právě sexizmus a předsudky, které ženy odrazují od práce ve špičkových restauracích. Celkově by se to dalo přirovnat k dalšímu povolání - profesionálním pilotům. I to je biznis, kde dominují muži a těch pár odvážných žen musí čelit neustálým sprostým narážkám a vtipům.

 

Co dělat, chcete-li být šéfkuchařkou?

Bohužel ženy jsou stále v profesionální kuchyni brané jako "vetřelci" a jsou podceňované kvůli slabším fyzickým dispozicím. Muži od nich automaticky očekávají hysterické scény a emotivní výlevy, způsobené silným pracovním tlakem. Takže ženy jsou tím pádem nucené dokazovat svou "mužnost", třeba tím, že dokáží trefně odpovědět na hloupé feministické narážky, zatnou zuby, když se poraní, nebo neprosí o pomoc, když potřebují manipulovat s těžkými hrnci. Ovšem pozor, nesmí to přehánět a být až moc "macho", protože pak je mužští kolegové považují za chladné mrchy a paradoxně to snižuje jejich respekt.

Některé šéfkuchařky si zvolí jinou cestu - chovají se žensky a vplují do role matky, či starší sestry, které muži mají rádi a svým způsobem je respektují. I to je řešení, ovšem je nutno si uvědomit, že šéfkuchař - chlap, nic takového dělat nemusí. Jemu stačí, že je prostě chlap a má koule. A to z něho automaticky dělá šéfa. 

 

Je nějaké východisko?

Profesionální vaření zřejmě i nadále zůstane čistě mužskou doménou, alespoň do té doby, než se bude lidsto živit pouze "amarouny" a jídlo se nebude vařit.

Ovšem já mám jeden nápad - podporujme muže v tom, co dělají. Skládejme jim komplimenty o tom, jak jsou kreativní, jak skvěle vaří a jak jsou úžasní, nedostižní a tak sexy, když stojí u plotny... Pak je zde šance, že se i domácí, nudné a každoenní vaření pro rodinu stane čistě mužskou záležitostí a my ženy pak budeme mít spoustu času na... na cokoliv (nákupy, kavárny, drby s kamarádkami, lekce jógy, výlety, atd. - doplňte dle svého vlastního uvážení).

No řekněte, nejsou to skvělé vyhlídky do budoucnosti?