Kníže vs. Zeman podruhé

Zítra to zase vypukne a příznivci jednoho či druhého kandidáta se navzájem častují už nejenom vtipnými přívlastky, ale i hrubšími výrazy. Je zajímavé, jak jsou tyto dva tábory naprosto nesmiřitelné a nepřátelské. Připomíná mi to nějakou hodně agresivní středověkou bitvu, nebo supermoderní videohru bez pravidel, kde je všechno povoleno.

Nejzajímavější jsou ovšem statistiky, kde to vychází tak půl na půl. Jenom Bůh ví, jak to nakonec všechno dopadne. Já vás tady nebudu obtěžovat tím, komu z nich fandím, ale zase vás chci nalákat na něco vtipného, co se na tak vážnou věc, jako je volba prezidenta, dívá s potřebným nadhledem.

Objevila jsem toto video, kde dostává zabrat jak kníže, tak Zeman a vítězem vlastně není nikdo, je to celé opravdu jenom pro zasmání.

Prezidentský duel tak trochu jinak

Proč je drtivá většina šéfkuchařů mužského pohlaví?

Znáte to staré přísloví, které dělá z domácí kuchyně výsostně ženské území. A vsadím se, že na většině zeměkoule je to právě žena, která se stará o rodinné vaření. Tak proč je 90% šéfkuchařů v restauracích mužského pohlaví?

Žena má vaření pro rodinu prostě v genech. Již od dob lovců mamutů to byly právě ženy, které čekaly v jeskyni na úlovek, aby ho pak připravily a nakrmily celou tlupu. Ještě i dnes, ve 21.století je žena, která nevaří pro svého muže a děti jednoduše "divná". Nebo rovnou líná, či neschopná.

Žijeme ve zlaté "éře šéfkuchařů". Vysoká gastronomie a vedení restaurací se stalo vyloženě módní a vysoce prestižní záležitostí, dost zajímavou na to, aby si zasloužila vlastní pořady v televizi. Mimochodem, účastníci těchto pořadů se okamžitě stávají celosvětovými celebritami. Možná proto je to tak populární mezi muži. Ti kromě kreativního vaření a vedení podřízených velmi rádi masírují své ego tím, že jednoduše ŠÉFUJÍ. Mají potřebu sami vytvořit menu restaurace, určovat, co se u nich bude jíst a co ne a řvát na své kolegy.

 

Nebo je to všechno jinak?

Proč je tedy vedení restaurací vyloženě mužskou doménou? Pojďme se na to podívat zblízka. Hodně šéfkuchařů velí své vlastní restauraci. To znamená, že si museli sehnat sponzory (obvykle někde na golfu nebo u partičky pokru - to tvrdí jistá americká šéfkuchařka). Nebo si peníze prostě půjčili v bance a ruku na srdce, chlap dostane úvěr na podnikání snáze, než žena, byť by byla sebelepší kuchařka.

Dalším problémem je samotné šéfování a vedení restaurace. Osamělý kuchař vést restauraci nemůže, potřebuje další pomocníky a samozřejmě personál na obsluhu. Jen silná osobnost, která si umí vydobýt respekt, může velit armádě personálu - a to dokáže jen málokterá žena.

Žena je srdcem celé rodiny, obvykle na ní zůstává i péče o děti - a to je neslučitelné s dlouhými směnami, které jsou při vedení restaurace nutné. Šéfkuchař ve své kuchyni tráví nejvíc času ze všech, obvykle 5-6 dní v týdnu, 14-16 hodin denně. Navíc spousta dobrých restaurací má otevřeno hluboko do noci a hosté vyžadují vysokou úroveň jídel nejen v poledne, ale i o půlnoci.

Špičkové vaření je nesmírně těžká práce, jak fyzicky, tak psychicky. Kdo to nezažil, neuvěří. Dlouhé hodiny musíte stát u rozpálené plotny, vařit množství jídel, sledovat objednávky a včas na ně reagovat a přitom ještě usměrňovat kolegy a starat se o hladký chod kuchyně i obsluhy. Velice často zde vzniká ohromný tlak - restaurace je přeplněná, hosté si stěžují, vy se říznete a popálíte na ruce, ale nemáte čas si to ošetřit, personál plete objednávky, do toho vám chybí nějaké potřebné ingredience... A to všechno se opakuje každý den, celý rok. 

To všechno může být pro ženu hodně těžké, je tu ale ještě další věc. Profesionální vaření je jako uzavřený pánský klub. Málokdo ze světových šéfkuchařů respektuje ženu jako seberovnou kolegyni. Je téměř nemožné se mezi ně dostat a svoje místo také obhájit.

 

A co na to samotní muži?

Francouzský šéfkuchař Fernand Point řekl v padesátých letech minulého století: "Jenom muži prokážou dostatek nadšení, techniky a disciplíny, potřebných na to, aby se z pouhého vaření stalo umění." Jinými slovy, tento pán tvrdí, že ženy nedokážou dělat umění. Zní to dost zpátečnicky, jako kdysi velmi dávno, kdy ženy nesměly studovat, či dělat cokoliv kreativního. Ženský prostě mozek není tak sofistikovaný, tak proč holčičko nejdeš domů a nehraješ si s panenkami? Bohužel i dnes, v tak pokročilé a moderní době se na světe najde množství mužů se stejným názorem.

A tohle je vyjádření Jezebel Sadie Stein, americké kuchařky: "Vystudovala jsem prestižní Culinary School a nějakou dobu jsem pracovala v biznisu. Ale ten sexizmus je opravdu neuvěřitelný. Jednou jsem šla na pracovní pohovor - ucházela jsem se o místo Sous Chef. Ale bylo mi řečeno, že ještě nikdy ženu nezaměstnávali, takže mě dají pouze na čekací listinu. Odmítla jsem."

Další Američanka, která si nepřála zveřejnit své jméno, říká: "Mám za sebou studium na CIA (Culinary Institute of America). Již na škole jsem zažila sexizmus přímo od profesorů. Jeden z nich mi řekl, že ženy jsou lepší při přípravě pečiva, protože mají studené ruce a také jsou lepší food stylistky, protože více dbají na kombinaci barev. Ale prý když je žena šéfkuchařka, jejím jediným cílem je nakrmit hosty, kdežto chlap to bere jako výzvu k prokázání svých úžasných schopností (které každé ženě jednoduše chybí). Když jsem nastoupila do práce, bylo to ještě horší. Byla jsem čistě v mužském kolektivu a když jsem se nesmála na sprostých vtipech, začali mi říkat "upjatá mrcha". A co dělám dnes? Už se profesionálním vařením neživím, stejně jako většina mých kolegyň z insitutu.

Podle magazínu New Yorker je to právě sexizmus a předsudky, které ženy odrazují od práce ve špičkových restauracích. Celkově by se to dalo přirovnat k dalšímu povolání - profesionálním pilotům. I to je biznis, kde dominují muži a těch pár odvážných žen musí čelit neustálým sprostým narážkám a vtipům.

 

Co dělat, chcete-li být šéfkuchařkou?

Bohužel ženy jsou stále v profesionální kuchyni brané jako "vetřelci" a jsou podceňované kvůli slabším fyzickým dispozicím. Muži od nich automaticky očekávají hysterické scény a emotivní výlevy, způsobené silným pracovním tlakem. Takže ženy jsou tím pádem nucené dokazovat svou "mužnost", třeba tím, že dokáží trefně odpovědět na hloupé feministické narážky, zatnou zuby, když se poraní, nebo neprosí o pomoc, když potřebují manipulovat s těžkými hrnci. Ovšem pozor, nesmí to přehánět a být až moc "macho", protože pak je mužští kolegové považují za chladné mrchy a paradoxně to snižuje jejich respekt.

Některé šéfkuchařky si zvolí jinou cestu - chovají se žensky a vplují do role matky, či starší sestry, které muži mají rádi a svým způsobem je respektují. I to je řešení, ovšem je nutno si uvědomit, že šéfkuchař - chlap, nic takového dělat nemusí. Jemu stačí, že je prostě chlap a má koule. A to z něho automaticky dělá šéfa. 

 

Je nějaké východisko?

Profesionální vaření zřejmě i nadále zůstane čistě mužskou doménou, alespoň do té doby, než se bude lidsto živit pouze "amarouny" a jídlo se nebude vařit.

Ovšem já mám jeden nápad - podporujme muže v tom, co dělají. Skládejme jim komplimenty o tom, jak jsou kreativní, jak skvěle vaří a jak jsou úžasní, nedostižní a tak sexy, když stojí u plotny... Pak je zde šance, že se i domácí, nudné a každoenní vaření pro rodinu stane čistě mužskou záležitostí a my ženy pak budeme mít spoustu času na... na cokoliv (nákupy, kavárny, drby s kamarádkami, lekce jógy, výlety, atd. - doplňte dle svého vlastního uvážení).

No řekněte, nejsou to skvělé vyhlídky do budoucnosti?

Restaurace v klubu Mlejn šetří vaši peněženku

Včera se mi poprvé celém životě stalo, že jsem odešla z restaurace víc hladová, než jsem tam přišla. Restaurace v pražském klubu Mlejn je jenom pro otrlé návštěvníky, kterým nevadí čekat na jídlo cca TŘI HODINY. Ale pěkne po pořádku...

Moje dcery měly ve zdejším (jinak velmi hezkém) klubu Mlejn taneční vystoupení. Jelikož nás jejich lektoři nechtěli pustit na generálku, chtěli jsme s manželem strávit tu zbývající hodinu a půl někde poblíž v kavárně. K naší radosti jsme objevili restauraci přímo v objektu klubu a dokonce měla i otevřeno.

Vešli jsme dovnitř a přivítal nás sice nový, ale jinak velmi nudný a nezábavný prostor. Ale měli tam čisto a teplo, tak jsme si bez obav sedli ke stolu. Kolem nás bylo ještě zhruba 7-8 obsazených stolů, kde seděli další hosté.

Nic netušíc jsem se rozhlížela kolem a spatřila uštvaného číšníka, který vypadal, že má plné ruce práce, ačkoliv je měl většinou prázdné. A to mě mělo varovat, nějaké zkušenosti s obsluhováním hostů mám, sedm let jsem pracovala jako letuška u ČSA a upřímně řečeno, obsluhovat ožralé lidi v uzavřeném prostoru letadla je opravdu mazec.

Ale zpátky k naší restauraci. Půl hodiny jsme zírali do prázdna, aniž by nás vůbec spomínaný číšník zaregistroval. Posléze jsem zjistila, že na celou restauraci jsou pouze DVĚ MENU, ze kterých se dá něco vybrat. I vyslala jsem manžela do boje s jedním dědečkem, který se toho svého menu nechtěl vzdát. Manžel ho po menší bitce ukořistil, takže zhruba po 40 minutách sezení u prázdného stolu jsme konečně spatřili zdejší nabídku. Mimochodem, číšník o nás stále nevěděl, nebo se tak alespoň tvářil.

Po padesáti minutách od příchodu k nám konečně přišel loudavým krokem a znuděně se zeptal, co že si dáme. Vůbec ho neudivilo, že máme v ruce menu, ačkoliv nám on sám nic nedával.

Manžel si objednal polévku a hlavní jídlo, já pouze nějakou rychlovku, jelikož jsem pojala silné podezření, že to kýžené taneční vystoupení nemáme šanci stihnout. Po dalších 10 minutách na našem stolku přistály dve koly. Vděčně jsem je téměř celé vypila sama, protože mi už děsně kručelo v břiše a hlady se mi točila hlava.

Pak jsem si všimla, že přišli tři moje známé, které si sedly vedle nás a prohlásily, že se přišly najíst. Jelikož se chystaly na stejné vystoupení, jako my, upozornila jsem je, že na jídlo nemají šanci. Ony si však směle objednaly polévku - a co se nestalo??? Dostaly ji ihned.

V tu chvíli mě už popadl vztek, jelikož manžel tu svou polévku nedostal ani PO HODINĚ OD NAŠEHO PŘÍCHODU. Mezitím šikovný číšník obsloužil další stoly, ovšem ti lidé přišli všichni až po nás - a to vím zcela přesně, jelikož jsem to s úžasem sledovala. 

A v tu chvíli dostal vztek můj manžel a to bych vám nepřála zažít. Vstal a šel za číšníkem s tím, že ruší celou objednávku jídla a odcházíme. Načež se mu dostalo odpovědi, že objednávku zadanou do kuchyně nelze zrušit. Ovšem, když si číšník všiml výraz na tváři mého manžela, okamžitě ztichl a namarkoval nám pouze dvě vypité koly, protože správně usoudil, že si koleduje o pořádnou ránu přes držku.

Takže na závěr: v restauraci klubu Mlejn jsme nedostali nic najíst, ačkoliv jsme tam strávili přesně 90 minut. Pakliže se tam někdy vyskytnete a budete mít hlad, rychle utíkejte! Tady vás připraví pouze o nervy. Hrozně by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby tam přišel nějaký recenzent restaurací. Jak by napsal recenzi o zdejším jídle, kdyby nijaké nedostal...

Ale abych jenom neprudila: toalety mají hezké, moderní a čisté. Takže na záchod tam jít můžete...

Kníže nebo Zeman?

Finále  prezidentských voleb se kvapem blíží a oba dva kandidáti na nejvyššího z nevyšších šéfů se pilně v televizi častují různými přívlastky. Ne, nebojte se, nebudu vás zde lákat na knížete Schlafenberga, nebo Slivkového Zemana. Napadlo mě něco jiného, sesbírat na internetu jejich vtipné výroky a sestavit z nich hitparádu.
Bonmoty a postřehy Karla Sch. (KS) a Miloše Z. (MZ). Zdroje citací jsou uvedeny níže.


MZ:

Pojďte si to tady prohlédnout, ať vidíte, že to není žádný luxus, ani bazén tady nemáme. Je to v podstatě úplně obyčejný autobus. (Zeman ukazoval reportérům Blesku zevnitř autobus Zemák)

Nejsilnější lobbistické skupiny v zemi jsou zahraniční farmaceutické firmy. Myslivci jsou až druzí.
Zažil jsem poslance SNS ještě ve Federálním shromáždění. Byli to spíše pacienti psychiatrické léčebny než poslanci.

Nalít někam státní peníze - a stát žádné peníze nemá - dokáže každý idiot. Proto bych navrhoval žádné peníze nikam nenalévat.

Kdo jde příliš doprava, ocitne se nakonec vlevo.

Becherovka je příjemný požitek, ať už v deset ráno, nebo pozdě večer.

Můj vztah k zelenině je veskrze pozitivní. Žádám ovšem, aby mezi mne a ji byl vsunut transformační mezičlánek, který se jmenuje prase.

Víte, politik by nikdy neměl být nudný. Nudní politici byli především komunisté.

Pane kolego, vaše interpelace na mě působí jako řev dinosaura, vylézajícího z páchnoucích bažin.

...navštivte půvabnou pražskou čtvrť, která se jmenuje Bohnice, a nechte se tam sakra do konce svého funkčního období hospitalizovat.

Mimochodem, říká se mu skútr a já jsem se pořád ptal, co to znamená. A není to karosovaný motocykl, je to zkratka, kterou ostře odsuzuji a kterou ho oblažují jeho kolegové ze Senátu a která zní zkurvený trpaslík. Ale já v žádném případě nechci kritizovat pana Žantovského za jeho fyzický vzrůst, i když v jeho případě zhruba odpovídá jeho intelektuální potenci.

• 
  
  
  
  KSch.:
  
  
  Někde o mně napsali, že jsem usnul ve stoje vedle Petra Nečase. No ono mně tam hrozně svítilo do očí, tak jsem je zavřel. Ale nejsem kůň, abych uměl spát ve stoje.
  
  
  Naši chemici zasáhnou v Sýrii, zmocní-li se tam nějaký magor sarinu anebo jiného podobného svinstva.
  
  
  "Jak je známo, holky po mnoha vínech leccos nakecaj," řekl Karel Schwarzenberg na adresu nejnovější nahrávky Kristýny Kočí.
  
  
  Server Insider bych vyhostil, neboť je co se TOP 09 týká outsider. Teď už ho chytá fantas.
  
  
  Když vám ukradnu hodinky a budu je vracet, tak se nemůžu vymlouvat, že mám nižší příjmy, a proto vám místo zlatých vrátím jen plastikový." Karel Schwarzenberg pro Právo.
  
  
  Prezident musí být strážcem alespoň minimální veřejné morálky. Když Masaryk zjistil, že předseda Senátu je zapleten do nečestné aféry, tak mu při nejbližším setkání nepodal ruku. Je pravda, že tehdy si toho vážili, dneska se asi nikdo nebude starat o to, že prezident nepodal nějakému zloději ruku, ale je dobré to dělat.
  
  
  Po příštích volbách bude senát vypadat jako sicilské pomeranče, bude úplně oranžový, ale krásně tmavě rudý uvnitř.
  
  
  Je dobré, že se všichni extremisté spojují, abychom věděli, co je to za společnost, skoro jsem ale řekl sebranka.
  
  
  Když jsem já sloužil na Hradě a někdo mě nazval podržtaškou Václava Havla, nebo jinými podobnými výrazy, tak jsem to považoval za čest. Protože sloužit u hlavy státu v jakékoli funkci, ač mi nadávají, bylo pro mě ctí. Dnes to již zjevně nestačí
  
  
  Když jsem byl naposledy na Hradě volit prezidenta, připomínalo mi to výpadovku. Jak lidi běhali na hajzl a nabízeli tam všechno za volbu toho a toho.
  
  
  Demokracie je bylinka, která se špatně zasazuje bajonetem.
  
  
  á mám také několik dubiózních známých, aniž bych se na jejich kšeftech podílel. Mě celý život vždycky zajímala zoologická zahrada našeho Pána, tak jsem se přátelil s nejrůznějšími typy, i zloději, i kurvami, se vším možným.
  
  
  Karel Schwarzenberg o Jiřím Paroubkovi: "Že je levicový, to by mi zas tak nevadilo, ale on nikdy nedodrží slovo. Když vám partner před svatbou řekne, že vám zahne, kdykoli se mu zachce, tak byste byl přece blázen, kdybyste si ho vzal."
  
  
  
  

TAK CO, KTERÝ Z NICH SE VÁM ZDÁ VTIPNĚJŠÍ? JÁ UŽ SVÉHO KANDIDÁTA MÁM...

Zdroje citátů:

http://ntx.cz/citaty-od-milos-zeman-id-126

http://milos.chytrak.cz

http://www.facebook.com/KarlovyHlasky