Moje dcery měly ve zdejším (jinak velmi hezkém) klubu Mlejn taneční vystoupení. Jelikož nás jejich lektoři nechtěli pustit na generálku, chtěli jsme s manželem strávit tu zbývající hodinu a půl někde poblíž v kavárně. K naší radosti jsme objevili restauraci přímo v objektu klubu a dokonce měla i otevřeno.
Vešli jsme dovnitř a přivítal nás sice nový, ale jinak velmi nudný a nezábavný prostor. Ale měli tam čisto a teplo, tak jsme si bez obav sedli ke stolu. Kolem nás bylo ještě zhruba 7-8 obsazených stolů, kde seděli další hosté.
Nic netušíc jsem se rozhlížela kolem a spatřila uštvaného číšníka, který vypadal, že má plné ruce práce, ačkoliv je měl většinou prázdné. A to mě mělo varovat, nějaké zkušenosti s obsluhováním hostů mám, sedm let jsem pracovala jako letuška u ČSA a upřímně řečeno, obsluhovat ožralé lidi v uzavřeném prostoru letadla je opravdu mazec.
Ale zpátky k naší restauraci. Půl hodiny jsme zírali do prázdna, aniž by nás vůbec spomínaný číšník zaregistroval. Posléze jsem zjistila, že na celou restauraci jsou pouze DVĚ MENU, ze kterých se dá něco vybrat. I vyslala jsem manžela do boje s jedním dědečkem, který se toho svého menu nechtěl vzdát. Manžel ho po menší bitce ukořistil, takže zhruba po 40 minutách sezení u prázdného stolu jsme konečně spatřili zdejší nabídku. Mimochodem, číšník o nás stále nevěděl, nebo se tak alespoň tvářil.
Po padesáti minutách od příchodu k nám konečně přišel loudavým krokem a znuděně se zeptal, co že si dáme. Vůbec ho neudivilo, že máme v ruce menu, ačkoliv nám on sám nic nedával.
Manžel si objednal polévku a hlavní jídlo, já pouze nějakou rychlovku, jelikož jsem pojala silné podezření, že to kýžené taneční vystoupení nemáme šanci stihnout. Po dalších 10 minutách na našem stolku přistály dve koly. Vděčně jsem je téměř celé vypila sama, protože mi už děsně kručelo v břiše a hlady se mi točila hlava.
Pak jsem si všimla, že přišli tři moje známé, které si sedly vedle nás a prohlásily, že se přišly najíst. Jelikož se chystaly na stejné vystoupení, jako my, upozornila jsem je, že na jídlo nemají šanci. Ony si však směle objednaly polévku - a co se nestalo??? Dostaly ji ihned.
V tu chvíli mě už popadl vztek, jelikož manžel tu svou polévku nedostal ani PO HODINĚ OD NAŠEHO PŘÍCHODU. Mezitím šikovný číšník obsloužil další stoly, ovšem ti lidé přišli všichni až po nás - a to vím zcela přesně, jelikož jsem to s úžasem sledovala.
A v tu chvíli dostal vztek můj manžel a to bych vám nepřála zažít. Vstal a šel za číšníkem s tím, že ruší celou objednávku jídla a odcházíme. Načež se mu dostalo odpovědi, že objednávku zadanou do kuchyně nelze zrušit. Ovšem, když si číšník všiml výraz na tváři mého manžela, okamžitě ztichl a namarkoval nám pouze dvě vypité koly, protože správně usoudil, že si koleduje o pořádnou ránu přes držku.
Takže na závěr: v restauraci klubu Mlejn jsme nedostali nic najíst, ačkoliv jsme tam strávili přesně 90 minut. Pakliže se tam někdy vyskytnete a budete mít hlad, rychle utíkejte! Tady vás připraví pouze o nervy. Hrozně by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby tam přišel nějaký recenzent restaurací. Jak by napsal recenzi o zdejším jídle, kdyby nijaké nedostal...
Ale abych jenom neprudila: toalety mají hezké, moderní a čisté. Takže na záchod tam jít můžete...
Žádné komentáře:
Okomentovat