Proč je drtivá většina šéfkuchařů mužského pohlaví?

Znáte to staré přísloví, které dělá z domácí kuchyně výsostně ženské území. A vsadím se, že na většině zeměkoule je to právě žena, která se stará o rodinné vaření. Tak proč je 90% šéfkuchařů v restauracích mužského pohlaví?

Žena má vaření pro rodinu prostě v genech. Již od dob lovců mamutů to byly právě ženy, které čekaly v jeskyni na úlovek, aby ho pak připravily a nakrmily celou tlupu. Ještě i dnes, ve 21.století je žena, která nevaří pro svého muže a děti jednoduše "divná". Nebo rovnou líná, či neschopná.

Žijeme ve zlaté "éře šéfkuchařů". Vysoká gastronomie a vedení restaurací se stalo vyloženě módní a vysoce prestižní záležitostí, dost zajímavou na to, aby si zasloužila vlastní pořady v televizi. Mimochodem, účastníci těchto pořadů se okamžitě stávají celosvětovými celebritami. Možná proto je to tak populární mezi muži. Ti kromě kreativního vaření a vedení podřízených velmi rádi masírují své ego tím, že jednoduše ŠÉFUJÍ. Mají potřebu sami vytvořit menu restaurace, určovat, co se u nich bude jíst a co ne a řvát na své kolegy.

 

Nebo je to všechno jinak?

Proč je tedy vedení restaurací vyloženě mužskou doménou? Pojďme se na to podívat zblízka. Hodně šéfkuchařů velí své vlastní restauraci. To znamená, že si museli sehnat sponzory (obvykle někde na golfu nebo u partičky pokru - to tvrdí jistá americká šéfkuchařka). Nebo si peníze prostě půjčili v bance a ruku na srdce, chlap dostane úvěr na podnikání snáze, než žena, byť by byla sebelepší kuchařka.

Dalším problémem je samotné šéfování a vedení restaurace. Osamělý kuchař vést restauraci nemůže, potřebuje další pomocníky a samozřejmě personál na obsluhu. Jen silná osobnost, která si umí vydobýt respekt, může velit armádě personálu - a to dokáže jen málokterá žena.

Žena je srdcem celé rodiny, obvykle na ní zůstává i péče o děti - a to je neslučitelné s dlouhými směnami, které jsou při vedení restaurace nutné. Šéfkuchař ve své kuchyni tráví nejvíc času ze všech, obvykle 5-6 dní v týdnu, 14-16 hodin denně. Navíc spousta dobrých restaurací má otevřeno hluboko do noci a hosté vyžadují vysokou úroveň jídel nejen v poledne, ale i o půlnoci.

Špičkové vaření je nesmírně těžká práce, jak fyzicky, tak psychicky. Kdo to nezažil, neuvěří. Dlouhé hodiny musíte stát u rozpálené plotny, vařit množství jídel, sledovat objednávky a včas na ně reagovat a přitom ještě usměrňovat kolegy a starat se o hladký chod kuchyně i obsluhy. Velice často zde vzniká ohromný tlak - restaurace je přeplněná, hosté si stěžují, vy se říznete a popálíte na ruce, ale nemáte čas si to ošetřit, personál plete objednávky, do toho vám chybí nějaké potřebné ingredience... A to všechno se opakuje každý den, celý rok. 

To všechno může být pro ženu hodně těžké, je tu ale ještě další věc. Profesionální vaření je jako uzavřený pánský klub. Málokdo ze světových šéfkuchařů respektuje ženu jako seberovnou kolegyni. Je téměř nemožné se mezi ně dostat a svoje místo také obhájit.

 

A co na to samotní muži?

Francouzský šéfkuchař Fernand Point řekl v padesátých letech minulého století: "Jenom muži prokážou dostatek nadšení, techniky a disciplíny, potřebných na to, aby se z pouhého vaření stalo umění." Jinými slovy, tento pán tvrdí, že ženy nedokážou dělat umění. Zní to dost zpátečnicky, jako kdysi velmi dávno, kdy ženy nesměly studovat, či dělat cokoliv kreativního. Ženský prostě mozek není tak sofistikovaný, tak proč holčičko nejdeš domů a nehraješ si s panenkami? Bohužel i dnes, v tak pokročilé a moderní době se na světe najde množství mužů se stejným názorem.

A tohle je vyjádření Jezebel Sadie Stein, americké kuchařky: "Vystudovala jsem prestižní Culinary School a nějakou dobu jsem pracovala v biznisu. Ale ten sexizmus je opravdu neuvěřitelný. Jednou jsem šla na pracovní pohovor - ucházela jsem se o místo Sous Chef. Ale bylo mi řečeno, že ještě nikdy ženu nezaměstnávali, takže mě dají pouze na čekací listinu. Odmítla jsem."

Další Američanka, která si nepřála zveřejnit své jméno, říká: "Mám za sebou studium na CIA (Culinary Institute of America). Již na škole jsem zažila sexizmus přímo od profesorů. Jeden z nich mi řekl, že ženy jsou lepší při přípravě pečiva, protože mají studené ruce a také jsou lepší food stylistky, protože více dbají na kombinaci barev. Ale prý když je žena šéfkuchařka, jejím jediným cílem je nakrmit hosty, kdežto chlap to bere jako výzvu k prokázání svých úžasných schopností (které každé ženě jednoduše chybí). Když jsem nastoupila do práce, bylo to ještě horší. Byla jsem čistě v mužském kolektivu a když jsem se nesmála na sprostých vtipech, začali mi říkat "upjatá mrcha". A co dělám dnes? Už se profesionálním vařením neživím, stejně jako většina mých kolegyň z insitutu.

Podle magazínu New Yorker je to právě sexizmus a předsudky, které ženy odrazují od práce ve špičkových restauracích. Celkově by se to dalo přirovnat k dalšímu povolání - profesionálním pilotům. I to je biznis, kde dominují muži a těch pár odvážných žen musí čelit neustálým sprostým narážkám a vtipům.

 

Co dělat, chcete-li být šéfkuchařkou?

Bohužel ženy jsou stále v profesionální kuchyni brané jako "vetřelci" a jsou podceňované kvůli slabším fyzickým dispozicím. Muži od nich automaticky očekávají hysterické scény a emotivní výlevy, způsobené silným pracovním tlakem. Takže ženy jsou tím pádem nucené dokazovat svou "mužnost", třeba tím, že dokáží trefně odpovědět na hloupé feministické narážky, zatnou zuby, když se poraní, nebo neprosí o pomoc, když potřebují manipulovat s těžkými hrnci. Ovšem pozor, nesmí to přehánět a být až moc "macho", protože pak je mužští kolegové považují za chladné mrchy a paradoxně to snižuje jejich respekt.

Některé šéfkuchařky si zvolí jinou cestu - chovají se žensky a vplují do role matky, či starší sestry, které muži mají rádi a svým způsobem je respektují. I to je řešení, ovšem je nutno si uvědomit, že šéfkuchař - chlap, nic takového dělat nemusí. Jemu stačí, že je prostě chlap a má koule. A to z něho automaticky dělá šéfa. 

 

Je nějaké východisko?

Profesionální vaření zřejmě i nadále zůstane čistě mužskou doménou, alespoň do té doby, než se bude lidsto živit pouze "amarouny" a jídlo se nebude vařit.

Ovšem já mám jeden nápad - podporujme muže v tom, co dělají. Skládejme jim komplimenty o tom, jak jsou kreativní, jak skvěle vaří a jak jsou úžasní, nedostižní a tak sexy, když stojí u plotny... Pak je zde šance, že se i domácí, nudné a každoenní vaření pro rodinu stane čistě mužskou záležitostí a my ženy pak budeme mít spoustu času na... na cokoliv (nákupy, kavárny, drby s kamarádkami, lekce jógy, výlety, atd. - doplňte dle svého vlastního uvážení).

No řekněte, nejsou to skvělé vyhlídky do budoucnosti?